Na Pramen Labe a přes Labskou boudu zpět

Dlouhou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že vyrazím s holkami na túru. Jelikož nebylo reálné koupit krosny (neměl by se mnou kdo chodit) a kočárek/cyklovozík, který by byl vhodný do hor je nemalá investice (navíc k tomu, když cácorky od roka v kočárku být nechtějí),  túra se odsunula až na 3,5 let holek.

Vybrali jsme zdánlivě nenáročnou trasu, dokonce v době, kdy nesvítilo tolik sluníčka. Vyjeli jsme na Horní Mísečky autem, kde jsme parkovali až na horním parkovišti (od spodního jezdí méně autobusů). Cena za parkovné bylo 20 Kč/hodinu, K autobusu je to poté ještě asi 500 m do kopce.

Vyjeli jsme na k Vrbatově boudě, odkud jsme se vydali okolo Mohyly Hanče a Vrbaty po žluté na Pramen Labe. Je to krásná cesta, až pod poslední stoupání je asfaltová – takže pro kočárky super, ale bohužel musíte dávat pozor i na cyklisty. Cestou se můžete kochat nejen krásnými výhledy, ale také vojenskými bunkry, které byly, alespoň pro nás jistou fází odpočinku.

Od „čekárny“ následuje cca 1,1 km stoupání po pískové cestě, kde jsme zažili první krizi nejen dětí, ale i naší (naštěstí byla rychle zažehnána  ) – nějak jsme si s manželem nevybavili, že je to tak velké stoupání :-D.

U Pramene Labe byla pauza na svačinku, holkám moc neříkalo povídání, což je logické, ale zajímaly se o to, kde Labe pramení, a ukazovali jsem, kudy protéká a říkali jim známá místa. Pro nás bylo zajímavé, že na slavnostní akt byl veden k prameni velbloud, který nesl rekvizity k posvěcení. Velbloudu nepříznivé horské počasí příliš nesvědčilo. Uprostřed kopce padl a nebylo možné jej přimět k další cestě. Nezbylo než náklad z něj sejmout a na nosítkách a na bedrech nosičů dopravit k prameni.

Jelikož nám začalo pršet a blížila se velká průtrž, seběhli jsme rychle na Labskou boudu (cca 1 km), kde jsme se rovnou i najedli a tím nečas přečkali. Na Labské boudě můžete jíst buď v restauraci nebo v bufetu. Ceny v bufetu nevím, jaké jsou, ale obyčejná horalka nás vyšla na 30,- Kč. Jedli jsme v restauraci, kde vyšla svíčková na cca 220,- Kč, ale musím říci, že byla vynikající a houskové knedlíky jsem nikdy nejedla lepší (moc mi knedlíky nejedou, tak jsem byla mile překvapena) a porce byly obrovské.

Z Labské boudy jsme zamířili po Bucharově cestě přes Pančavský vodopád zpět na Zlaté návrší. Celou cestu to bylo již do kopce. Úzká cesta s překážkami v podobě velkým kamenů na každém kroku – děti byly nervózní, jelikož nemohli utíkat – bylo moc lidí a jak je cesta úzká, báli jsme se, aby někde nespadly ze srázů – což v určitých místech nebylo nereálný.

Nad Pančavským vodopádem jsme dostali všichni druhou krizi, s tím, že jsme si u vojenského bunkru sedli a dali svačinu. Od bunkru je to už malý kousek a cesta je zase širší, tak to jsme skoro i běželi, jak jsme dostali energii.

Příště bych volila směr nejprve po Bucharově cestě na Labskou boudu a z ní poté na Pramen Labe a přes Českou cestu zpět. Sice se stoupání před koncem nevyhnete, ale je to alespoň stoupání po široké cestě, bez srázů.

Celková trasa je cca 6,5 km a tři a půl leté děti jí zvládnou. Budou sice kňourat a zkoušet, ale když je dokážete zabavit, tak to dají (doporučuji při kňourání hned odvézt pozornost – bunkrem, výhledem, hrou, sbíráním borůvek, apod.). Ten výhled, čerstvý vzduch, čistá příroda (až na nějaké výjimky) opravdu stojí za to.